Pro hráče

Asasíni bylo tajné ismáílitské hnutí, které vzniklo kolem roku 1080 a zaniklo zhruba o dvě stě let později, když jej vyvrátili Mongolové. Mylně se předpokládá, že šlo pouze o společnost vrahů, ve skutečnosti šlo o svébytnou náboženskou sektu, která vycházela z šiítské tradice islámu (šiíté tvoří a tvořili vždy +- 10% muslimského obyvatelstva). Asasíni poté přijali i ismáílitskou tradici Fatimovského Egypta ( to znamená, že se odštěpili od šiítů a stali se ismáílitskými šiíty). Nakonec přejali tradici imáma Nizára a stali se z nich 'nizárijští ismáílité'( tímto byla ideologická tvorba sekty zakončena). Předchozí složitý sloupec odštěpování souvisí s problémy v tehdejší šiítské společnosti, kdy různé klany a sekty uznávaly různé imámy.Proto konečný název 'nizárijští ismáílité' odpovídá uznávanému imámovi- Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095.Hasan-i-Sabbáh a raná léta Hasan se narodil v Persii (v městě Qumu nacházející se jihozápadně od Teheránu) kolem roku 1055. Nejprve byl tradičním šiítou, ale časem se z něj stal ismáílita. Hasan tedy putuje do Fatimovského Egypta, ovládaného ismáílitským režimem. Cesta však trvá několik let, protože Hasan si odskakuje do Indie a Arábie a snaží se najít "pravdu o smyslu života". Nakonec Hasan doráží do Egypta, kde probíhá spor mezi ismáílitskými imámy al-Mustansirem a Nizárem, který končí Nizárovou smrtí ( Hasan podporuje celou dobu Nizára). Hasan končí ve vězení, ale po údajném zázraku, kdy se před věznicí zřítí minaret (zlé znamení) je Hasan propuštěn. Putuje zpět do rodné Persie s jediným úkolem - nahlodat tamější sunnitskou moc. Centrálu si volí v pohoří Elborz u Kaspického moře. Tam objevil dokonalé útočistě v podobě slavné a nedobytné Alamútské pevnosti (Hasan ji získal lstí, když nejprve její posádku konvertoval k ismáílitství, poté se nechal propašovat do pevnosti a když místní velitel zjistil, že je pevnost ztracena tak ještě rád souhlasil, že mu za ni Hasan zaplatí 3 000 dinárů......tak získal Hasan jeden z nejimpozantnějších hradů středověku za 3 000 dinárů). Tyto události se datují do roku 1090 a znamenají počátek asasinského státu. Hasan byl zbožný a neuvěřitelně asketický muž, nechal dokonce popravit svého syna za to, že ho přistihl pít víno (pití alkoholu je pro muslimy zakázané, ale víno se v některých zemích toleruje). Hasan posiloval své pozice po celé Persii, ale v roce 1092 se seldžucký sultán Malikšáh rozhodl vojenskou invazí asasíny zničit. Tehdy asasíni provedli první politickou vraždu a zabili sunnitského učence Nizámalmulka. Hasan zemřel v roce 1124 a zanechal sektu v dobrém stavu.Asasíni v Persii po Hasanovi Noví vůdci sekty po Hasanovi se začali sami prohlašovat za imámy a započalo dědičné právo na vůdcovství. Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů. Přesto se začínají ismaílité stále více sbližovat se sunnity a časem se z vůdců sekty stávají neoficiální leníci seldžuckých sultánů. Asasíni v Sýrii po Hasanovi Syrští asasínové (v Syríi od roku 1090) jsou mnohem slavnější, než jejich perští příbuzní a to hlavně díky tomu, že byli v kontaktu s tehdejšími křižáky. Teoreticky spadali pod vládu Alamútského vůdce, ale prakticky v Sýrii vládl samostatný asasínský vůdce - Evropany nazývaný "Stařec z Hory" - kvůli tradiční horské poloze asasínských pevností. Roku 1097 se Sýrií přehnaly křižácké houfy a začíná zlatý věk syrských asasínů, symbolizovaný osobou Rašiduddína Sinána (vládl 1162-1192). Asasíni se snaží o zachování rovnováhy sil mezi sunnity a křižáky na Blízkém východě a mění aliance v podstatě ze dne na den. Účastní se například bitvy po boku antiochijských vojsk, ale o rok později napadají johanitské vesnice v okolí hradu Krak des Chevaliers patřící řádu johanitů. V roce 1174 údajně dokonce jednají o přijetí křestanství, ke které náleželo placení poplatků 2000 besantů templářům a spojenectví proti Saladinovi, ale toto jednání bylo rázně ukončeno jednookým templářským rytířem Walterem de Mesnil zabitím asasínského vyslance Abdullaha, což poznamenalo pověst templářského řádu. Jednou teorií ze zavraždění asasínského velvyslance byl fakt, že asasínové platili templářům 2000 besantů jako daň za neútočení, neboť templáři obepínali území syrských asasínů pásmem hradů kolem Tortosy. Smlouva s jeruzalémským králem Amalrikem ovšem tuto povinnost má ukončit. Podle některých historiků je ale 2000 besantů dosti zanedbatelnou částku pro tak bohatý řád, jakým byli bezesporu templáři a proto se domnívají, že zabití asasinského vyslance Abdullaha templářským rytířem Walterem de Mesnil nebyl organizovaný atentát, nýbrž pouhý omyl. Asasínové se nikdy nepokusili zabít velmistra jakéhokoli rytířského řádu, neboť dobře věděli, že titul velmistra není dědičný a proto by mrtvého velmistra plnohodnotně nahradil jiný podobně zkušený člen řádu. Velkým nepřítelem ismáílitů byl sultán Saladin a jako jednomu z mála se mu také podařilo přežít útok elitních vrahů (přežil jen díky kroužkovému brnění, které stále nosil na těle). Sinánovi se ještě daří zavraždit jeruzalémského krále Konráda z Monferratu a následně umírá. Asasíni představují čtvrtou sílu na Blízkém východě (doplnují je Richardovi křižáci, rytířské církevní řády a Saladinovi sunnité). Asasínští vyslanci dokonce vyjednávali i s předními evropskými monarchy, kteří pobývali na Blízkém východě (Fridrich II., Ludvík IX. ...). Konec politické moci sekty Roku 1256 padl Alamut do rukou Mongolů, znamenalo to předzvěst pádu syrských asasínů. Mongolové rozehnali, nebo pobili většinu perských asasínů a jejich ismáílitského obyvatelstva (prchli do Indie a založili novou centrálu učení) a nalomili tak moc celé sekty. V Sýrii se asasíni drželi až do roku 1273, kdy všechny jejich města obsadil sunnitský mamlúk Bajbárs - na rozdíl od Mongolů nechal asasíny žít pod svou vládou jako věrné poddané (a pomocníky proti zbytku křestanů ve Svaté zemi). Potomci Asasínů přežívají dodnes v Persii, Sýrii a Indii (v 19. století dokonce v západní Indii tvořili oporu britské moci - vždy se stavěli proti indické nezávislosti). Samozřejmě po roce 1273 již žádné politické vraždy neprovádějí, ale jejich učení je stále oblíbené a dnes vzkvétají za vedení Agy Khana (Je to Ind, lze tedy usuzovat, že nizárijští ismáílité přenesli své hlavní sídlo z Alamutu do Indie, kde představují určitou politickou moc dodnes). Hierarchie O skutečné organizaci a učení asasínů toho je známo poměrně málo, neboť jejich knihovna byla při dobytí hradu spálena a popisy, které se dochovaly, často spojují legendy se skutečností. Pravděpodobně byli hierarchicky uspořádáni do devíti kruhů.V prvním kruhu byli obyčejní věřící, kteří obdělávali pole a žili podle mistrova učení, na druhém stupni již byli lidé, kteří se seznámili s omyly sunnismu a byli naprosto oddáni vůdci sekty - z osob v druhém stupni se verbovali Asasínové, kteří prováděli vraždy (ti byli na třetím stupni). Po třetím stupni následuje ještě 6 stupnů, které vedou přes ismáílitské kněze až k nejvyšším duchovním autoritám. Tato složitá hierarchie měla za úkol motivovat Asasíny a udělat ze sekty prý opravdovou tajnou společnost (za každý stupeň na který jste se dostali vám vůdce prozradil část tajemství o sektě). Slovo tajemství má ve víře ismáílitů obrovskou moc. Kontakty s Evropany Většina informací o Asasínech pochází z méně věrohodných pramenů, prakticky nejspolehlivějším pramenem je cestopis Milion, který napsal Marco Polo. Vzhledem k tomu, že tento cestopis měl sloužit jako obchodní příručka, nevěnoval jejich popisu příliš mnoho času. Informace z tohoto cestopisu lze však považovat za velmi spolehlivé, alespoň v rámci toho, co Marco Polo viděl přímo, což velmi přesně odlišuje od toho, co znal jen z doslechu. Marco Polo v roce 1273 navštívil jejich horskou pevnost Alamút v Mázendránu, která v letech 1090 až 1256 sloužila jako jejich hlavní sídlo. O Asasínech již píší i křižáčtí kronikáři ve svaté zemi a legendy o nich, jsou dále šířeny trubadůry po celé Evropě. Existuje také nepotvrzená smyšlená domněnka, že templáři přivedli skrze Orient do Evropy Asasínské učení, které motivovalo Evropany k zakládání prvních tajných společností při nástupu renesance. V básních se autoři zmiňují o obrovské loajalitě Asasínů k jejich vůdci až do 20. století. Legendy Marco Polo uvádí, že jejich vůdcem byl Rašíd ad-Dín Sinan, známý jako „Stařec z hor“ a že mu byli členové hnutí bezmezně oddáni. Dle Marca Pola v horách existovala tajná zahrada, kde rostly nádherné stromy a keře, stály paláce zdobené zlatem, vedly kanály s tekoucí vodou, medem a vínem. Žily tam nejsvůdnější ženy světa, atd. Zahrada měla být postavena podle vzoru ráje popsaného prorokem Mohamedem. V této zahradě byl bojovníkům po určité době umožněn pobyt. Do zahrady se měli dostávat prostřednictvím opia a hašiše. Další legenda vypráví o „skoku smrti“, tento popis se objevuje v několika evropských kronikách. Nejslavnější popis tohoto skoku je spojen s návštěvou hraběte Jindřicha ze Champagne, titulárního krále jeruzalémského, u vůdce asasínů v jeho pevnosti. Aby dokázal Jindřichovi své tvrzení, že žádný z křesťanských bojovníků nemůže být tak oddaný jako jeho muži, dal pokyn dvěma mladíkům, stojícím na vrcholu vysoké věže. Ti se bez váhání vrhli střemhlav do hloubky pod sebou, kde se roztříštili o skály. Etymologie slova Slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu „hašišiun“, který se objevuje v islámské literatuře a má znamenat „poživač hašiše“. V některých evropských jazycích pak zakotvilo jako pojem pro úkladného vraha. Slovo pak proniklo do západoevropských jazyků ve svém dnešním významu koncem 13. století. V literatuře ho patrně jako první použil Dante Alighieri, když v jednom ze svých raných sonetů naráží na asasínskou věrnost, a říká, že „milenec je oddán své lásce dokonce více než asasín svému vůdci“. Poněkud přesněji pak definuje toto slovo v Božské komedii (Inferno, XIX, 40-50), kde je používá v kontextu s nejohavnějšími zločiny. ZDROJ:Wikipedia.